V Krkonoších máme chaloupku 103 let starou. Chaloupka je na samotě u lesa. Vždy, když tam přijedu, na mě dýchá vůně stromů a nejednou pociťuji klid. Sednu si do vysoké trávy, na místo, kde člověk dokáže přemýšlet. Je to nejkouzelnější místo. Každé ráno si přivstanu a běžím sledovat vycházející slunce, které jako by se usmívalo a přálo mi krásné ráno. Zavřu oči, nadechnu se a kolem mně je to nejkrásnější, co si v tu chvíli dokážu jen představit. Jsou kolem mně velké stromy, které se pohybují nádechem a výdechem větru. Květinky, které zdobí louku. A před sebou můžu vidět obrovské kopce, které vždy něco zdobí, třeba pomněnky, mech, kopretinky a je to nádherné. Najednou vidím něco jiného než budovy, hodně lidí, jako kdybych to všechno viděla jinýma očima... Ale vidím to stále stejnýma. A nekončí to u toho, že něco vidím. K té nádheře se přidal i zvuk. Zvuk tekoucí studánky a ptáčků. Mám pocit, že v tu chvíli můžu udělat cokoliv. Jako... Jako kdybych byla větší a mohla udělat obří krok, aniž bych zašlápla podoubáčka, hřiba, růžovku a nebo i mravence. A tak začíná ten úžasný den, který mi přichystal Bůh. Jako kdyby chtěl, abych viděla všechnu tu nádheru, co stvořil.

Krásný :)