close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Ticho

25. září 2011 v 12:39 | žáááába
Nic neslyším, vůbec nic! Všude je strašné ticho, které mi nahání hrůzu. Čekám, že se objeví někdo, kdo mě z toho ticha zachrání. Najde se někdo? Tyto otázky se mi honí hlavou.. Bojím se tmy i šíleného ticha, ale ještě víc se bojím toho, že mi nikdo nepomůže.., že už neuslyším jeho hlas! Vím, že jen jeho hlas mi v tuto tichou chvilku pomůže.. A vlastně jakou chvilku? Je to pro mě věčnost. Čekám, až se ke mně přikloní, dá mi pusu na čelo, obejme mě, podá mi svou ruku, chytí kolem mého pasu a řekne: Už všechno bude jen lepší! ___ Tak ať už příjde, nechci tu být. Vlastně ani nevím kde to jsem! Cítím, že jsem v chladné místnosti a řekla bych, že jsem i v docelá velké místnosti, ale bojím se pohnout, zkrátka bojím. Kdybych slyšela alespoň něco.. i já se bojím promluvit.., ale jak mě tu někdo najde? Když jsem ani nekřičela o pomoc a ani jsem se nepokusila něco udělat proto, abych ho ještě mohla slyšet! Jenže nic mi nedodává odvahu_NIC! Začínám z toho ticha bláznit. To ticho mě zahlcuje bláznivými nápady, a snažím se jen najít věcičku, co mi je schopná ublížit, k smrti ublížit. Takovými nápady mě to zahltilo a už ani nemyslím na svůj život.. na jeho vysbození. Jen na to, že si smrtí ušetřim trápení. Na něco jsem si vzpomněla.. na svůj kapesní nožík, který jsem měla v kapse. Neměla jsem ani šanci mu říct, jak jsem ho milovala a najednou mi ukápne slza z unavených očích a já mám pocit, že pláčou i mé ruce. Pláčou tolik, že padám do komatu. Usmívám se u toho a už asi opravdu blázním protože slyším jeho hlas a jako bych viděla kolem sebe světlo. O dva dny později se proberu v nemocnici. V pokoji jsou kytky a dopisy od lidí, co mám tak ráda! Než jsem se stačila vzpamatovat už byl v pokoji nával! Moji přátelé a rodina mě šla navštívit. Byla jsem tak ráda, že jsem je všechny slyšela, ale nemohla jsem slyšet jeho hlas, protože on nepřišel. Prý mě nemohl vidět, protože se trápil, že mě nenašel dřív. Když všichni odešli, rozplakala jsem se! Bylo mi líto, že ho teď u sebe nemám. Večer vstoupí do mých dveřích zdravotní sestřička a povídá, že je tu jeden mladík, co by si přál mě vidět. Nevěděla jsem, jestli to je on, ale doufala jsem v to. A ano, byl to on.. Ve dveřích stál můj zachránce a ten, koho mám ze všech nejraději..! Zdravoní sestra odešla, ale on stál stále u dveřích. Nešel ke mně blízko. V očích měl slzy a mlčel. Díval se na mě a pak se rozeběhl k mé posteli a obejmul mě. To on je můj zachránce, ve všech směrech! .. :) .. Už nebylo žádné ticho, ba naopak, někdy bylo až příliš mluvení!

Vážím si každé chvilky, co jsem s přáteli, protože nikdy nevím, co se může stát ! :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 debiblogisek debiblogisek | Web | 26. září 2011 v 23:22 | Reagovat

krááásný...nádherně napsaný...dojemný a s dobrým koncem :-)

2 Ájule Ájule | 26. září 2011 v 23:54 | Reagovat

__to mě udělalo radost__děkujů!
mtmmmr :-)*

3 Verr Verr | 14. října 2012 v 14:34 | Reagovat

takové drama. napiš rovnou knihu! ;-) a jinak skvělý :-)

4 Ájule Ájule | 14. října 2012 v 14:50 | Reagovat

Na to abych napsala knihu fakt nemám :D Ale děkuju ti.. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama